Porodila jsem mrtvé miminko…

od MTC

Ne každé těhotenství končí šťastně. Zpověď maminky, která si prošla peklem.

Každá maminka zná ten krásný pocit. Pohyby v bříšku, příprava na děťátko, radost celé rodiny. Ale ne vždy se těhotenství podaří a na svět přijde nový zdravý človíček. Je mnoho případů, kdy skončí dřív než by mělo a děťátko umře. Zpověď této maminky, má podpořit všechny ty, které mají podobný příběh. Nejste v tom samy. I když se vám v tomto okamžiku zhroutí celý svět, neztrácejte naději.

Těhotenství začalo jako každé jiné.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Již přes týden zpožděná menstruace, bez nevolností. Nedalo mi to a udělala jsem si těhotenský test – byl pozitivní. Nechtělo se mi tomu věřit, miminko jsem neplánovala, nicméně když už to přišlo, moc jsem se na něj těšila. Objednala jsem se ke gynekologovi, aby těhotenství potvrdil. V 6 týdnu již bylo zřetelné i srdíčko. Měla jsem takovou radost, zároveň i starost, abych miminku nějak neublížila. V prvních dnech jsem byla hodně unavená, snažila jsem se odpočívat a jíst zdravěji. Po několika kontrolách, kdy bylo vše v pořádku, jsme se rozhodli oznámit radostnou zprávu rodině a v práci.

Začalo to prvním screeningem.

,,…nikdy nezapomenu na její slova: „To jste tak nezodpovědná, že byste přivedla na svět postižence? ,,

Začátkem dalšího měsíce jsem šla do Gennetu na odběr krve na prvotrimestrální biochemický screening. O pár dní později volají, že mám špatné hladiny hCG (vysoké) a PAPPa (nízké) a objednali mně na dřívější ultrazvuk. Poprvé jsem viděla miminko v celé kráse – hlavička, ručičky, nožičky…. Hrozně se tam vrtělo já se nemohla ubránit dojetí. Naměřené hodnoty NT a nosní kůstky spolu s odběry doktor zhodnotil a řekl šílenou zprávu, se kterou jsem vůbec nepočítala – riziko 1:3, že je miminko postižené. Ještě v týž den mi nabídla genetická konzultantka odběr choriových klků – to jsem odmítla, jelikož jsem se opravdu psychicky zhroutila. A nikdy nezapomenu na její slova: „To jste tak nezodpovědná, že byste přivedla na svět postižence? Stejně byste ho dala do ústavu a akorát bychom na něj všichni platili.“ Tato slova se do mě zabodla jako jehly.

Čekala nás amniocentéza .

,,V tu chvíli nám to bylo jasné…,,

Čekala nás amniocentéza, stále jsme doufali v dobré zprávy. Už v prvních vteřinách, kdy se doktor dotkl ultrazvukem mého bříška, které již bylo veliké a viditelné, již nějaký čas mě pouštěli sedat v MHD, doktor konstatoval, že vidí, co je špatně. V tu chvíli nám to bylo jasné… Zhroutil se mi svět. Miminko mělo otok mozku, obličeje, kůže, hrudníku, volnou tekutinu v hrudi, která bude tlačit na plíce a srdeční vadu. Šance na přežití žádná, miminko by žilo maximálně pár minut po porodu.

,,Věděla jsem, že porodím mrtvé dítě. ,,

Doktor navrhl ukončit těhotenství a já v návalu smutku souhlasila, jelikož jsem miminko nechtěla dále trápit. Ovšem já se trápila neskutečně, už jsem cítila pohyby, měla jsem krásné bříško, které jsem celý den nevědomky hladila, pořád jsem k miminku mluvila, byl to člen rodiny… A najednou se ho mám vzdát???? Doktor provedl odběr plodové vody – 30ml, o 15ml více než je obvyklé, a to z důvodu, že se obával infekce, „díky“ které bylo takto miminko nemocné. V Gennetu mě pak posílali ještě na několik odběrů krve, mě už ale bylo všechno jedno. Věděla jsem, že porodím mrtvé dítě. V tomto stádiu těhotenství se musí vyvolat porod, neprobíhá to v narkóze jako do 13. týdne těhotenství (já byla ve 20tt).

Přišel den ,,porodu,,

,, „hrabal“ se ve mně doktor co zažil komunismus ,,

V den ,,porodu,, jsem absolvovala několik vyšetření, z nichž to vstupní bylo velmi, opravdu velmi dlouhé a bolestivé, „hrabal“ se ve mně doktor co zažil komunismus a tak používal i prastaré nástroje a bez lubrikace, trvalo to celou věčnost a navíc po mně chtěli podpis asi 20 papírů – souhlas s léky, narkózou, apod…

Dlouhé hodiny v bolestech a necitlivý přístup lékařů

,,Doteď slyším ten zvuk, když ten pytlíček narazil na desku stolu…,,

Od 04:00 ráno mi byl vyvoláván porod, každé 3 hodiny mi byla zavedena globule Cytotex na vyvolání porodních stahů. Kolem 10 h přijela rodina, byla jsem zničená a v bolestech, ale miminko se začalo drát na svět až odpoledne mezi 14:30 a 16:00. V poledne jsem měla velké bolesti, sestry mi dávali injekce, které pomohli jen chvilku. Komentáře typu „S Váma můžeme být hotoví klidně až zítra, co jste jako čekala“, mi vážně ohromně pomáhaly. Kolem 15:00 mi sestra pomohla prasknout vodu, potom kontrakce ustoupily a nic se skoro hodinu nedělo. Pak přišel primář, který mi „tam“ strčil celou ruku a řekl jen – prasklo to tam. Vůbec nevím co… V 15:55 bylo po všem, ucítila jsem najednou prázdnotu v bříšku, bez bolesti… porodila jsem mrtvé miminko… „Plod“ mi nechtěli ani ukázat, dali ho do papírového sáčku, odhodili – jakože opravdu z docela velké výšky – na stůl se slovy „Tohle odvezte do pitevny.“ Doteď slyším ten zvuk, když ten pytlíček narazil na desku stolu…

,,Na cestu jsem vyfasovala  recept na Lexaurin ,,

O pár minut později jsem byla na cestě na sál na revizi, kde jsem si musela držet pupeční šňůru, aby se nepřetrhla někde vevnitř a čekala, až doktoři dohledají mé papíry (někde se ztratili a nevěděli, zda jsem vůbec souhlas s narkózou podepsala). To fakt chcete po takovém zážitku. Narkózu jsem dospávala celou noc – to bylo po měsíci nervů poprvé, co jsem opravdu spala… Druhý den jsem šla na ultrazvuk, kde mi bylo řečeno, že je vše v pořádku, operace proběhla bez komplikací a já můžu jít domů… Na cestu jsem vyfasovala  recept na Lexaurin a nějaký dryják na zastavení laktace. Můj doktor s hrůzou v očích četl lékařskou zprávu a řekl mi, že se na mě teda vyřádili…

Bolesti jsou pryč, ale bolest na duši zůstala

,,S manželem jsme se v té době hrozně odcizili,,

Asi měsíc jsem nebyla schopna vylézt z bytu. Když už jsem vylezla, jako na potvoru jsem viděla jen malé děti, maminky s kočárky nebo těhotné ženy. S manželem jsme se v té době hrozně odcizili. Každý z nás to zpracovával po svém…

Tento příběh má ale šťastný konec

Dnes má tato maminka dvě krásné a zdravé děti a užívají si společný rodinný život. Život si pro nás přichystá spoustu zkoušek. Je jen na nás, jak se jim postavíme. Každá zkouška, která nás zdánlivě oslabí, nás ve skutečnosti posílí a posune vpřed.

Podobné články

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. V opačném případě přejděte v prohlížeči do anonymního režimu. OK Více informací

Cookie