Vzpomínky na retročasy…

od MTC

Když jsem dnes šla domů, viděla jsem venku pouze pár dětí. A to na mobilech, tabletech, ty předpubertální a pubertální s obřím reprákem v ruce a za rytmu tuc tuc tuc se předháněly v tom, kdo je větší frajer (čtěte: kdo zná víc vulgarit). A přepadla mě nostalgie. Zavzpomínala jsem si na své devadesátkové dětství. Na dětství venku, plné her, dětského smíchu, křiku i pláče, na seznamování se tváří v tvář s novými kamarády. S láskou vzpomínám na Cukr, káva, limonáda, Železnou babu, Panáka. Jako malá jsem nesčetněkrát skákala s ostatními dětmi přes gumu, jezdila do zblbnutí na kole, i když mi bylo velké, ráda vzpomínám i na každodenně odřená kolena.

,,Vrchol moderní technologie byla disketa a Nokia 3210…,,

Jako děti jsme nosili šíleně barevné šusťákovky (a ti šťastní je neměli alespoň o 2 čísla větší a nevypadali jak hastroši) a ledvinky. Každý měl ledvinku. Sbírali jsme pokémony, hráli jsme o přestávkách pogy a klouby. Kdo měl walkman, tak byl bůh. Vrchol moderní technologie byla disketa a Nokia 3210, která přežila naprosto všechno (dodnes nechápu, proč na ni byl vynalezen obal). Koukali jsme na Eso s Pergnerkou a později s kožichářem Leošem. Hltali jsme Esmeraldu, Beverly Hills 90210 a Melrose place. Na počítačích se pařil Pacman, Mario, Princ, Doom (schválně, kdo si vzpomene na IDDQD?)a hlavně Olympiáda, ze které jsme měli vymalcené entery. Půjčím si ještě jednu hlášku ze stejnojmenné písničky skvělého písničkáře Pokáče: „Když rodiče spali my čekali do rána,  až se načte fotka ženský s pořádnejma kozama.“

Stalkováním zavánělo stíhání auta Family frost. Bohužel asi z nás moc kšeft neměli, jelikož jsme vždy chtěli jen leták a občas, aby se neřeklo, tak raketu. Jedli jsme Pedro, hlavně kvůli Jardovi. A když už jsme u naší hvězdy, jeho účes byl snad jako jediný UNISEX – nosili ho bez rodílu muži i ženy. 

S rodiči jsme hráli spoustu deskových her, jako třeba Soudruhu, nezlob se nebo Dostihy a sázky. Tak schválně kdo si vždy koupil Napoli či Narciuse? Během reklamní přestávky jsme vždy zažili ten pravý adrenalin, kdy jsme se museli stihnout všichni vyčůrat a jeden člen rodiny volal z obýváku: „Honeeem, už to začíná!“ Dneska si stihnete jet nakoupit a najíst se do vedlejšího města. Už to prostě není co to bývalo.

Doba je jiná, všechno se změnilo, a já jsem ráda, že jsem mohla zažít devadesátky. Byly prostě něčím výjimečné.

Podobné články

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním. V opačném případě přejděte v prohlížeči do anonymního režimu. OK Více informací

Cookie